Napsala : Lenka Hurtová,

ZŠ Vsetín-Sychrov 97, 4.A, p.uč.Trlicová

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Jako Gulliver mezi trpaslíky a obry – příběh o vlastní cestě za dobrodružstvím

NA TÁBOŘE

Minulý rok jsem byla na táboře na Trojáku. Ubytováni jsme byli v chatkách po pěti. Já jsem bydlela s Bětkou, Karolínou, Verčou a Terezou. Byly jsme bezva parta.

Už první den nám vedoucí řekli, že budeme mít noční hlídky. Některé z mých kamarádek byly nadšené, jiné měly strach. Večer, když jsme šly spát tak jsme se začaly hádat, kdo si tu hlídku vezme a kdo s kým bude hlídat. Já jsem se domluvila s Verčou, že si následující večer vezmeme hlídku jako první, tedy od jedenácti do dvanácti a po nás chtěly jít Karolína, Bětka a Tereza. Tak bylo domluveno!

Celý následující den jsme vymýšlely, co budeme na hlídce dělat. Už jsme se jí nemohly dočkat. Když se přiblížil čas mojí hlídky, nachystala jsem si baterku, teple se oblékla a statečně jsme s Verčou vyrazily ven. Obcházely jsme celý tábor kolem dokola. Někteří ještě nespali, ale povídali si. Tak jsme občas poslouchaly pod okny, co si povídají. Zvláště pod okny kluků bylo co poslouchat, neboť si vyprávěli vtipy. Jednou jsme se rozesmály tak nahlas, že někdo z nich vykoukl z okna a uviděl nás. Potom však přišel jeden z vedoucích na kontrolu chatek a všichni museli zalehnout a jít spát. Tu najednou bylo nádherné až strašidelné ticho, které občas přerušilo zahoukání sovy. To už jsme se začínaly docela bát, proto jsme si sedly na práh naší chatky a dívaly se na oblohu, která byla plná hvězdiček. Byla nádherně vidět Mléčná dráha, a taky jsme rozpoznaly některá souhvězdí. Třeba Velký vůz. Najednou se v dálce objevil stín, který se přibližoval stále blíž a blíž. „Co to je?“ „Já se bojím!“ Ale strach byl zbytečný, protože to byla jedna z našich vedoucích, která nám přišla říci, že máme konec hlídky. To se nám ulevilo a společně jsme šly vzbudit naše tři spolubydlící, které měly hlídku po nás.

Nejdříve se děvčata nemohla probrat, pak ale vstala a začala se oblékat. To já a Verča jsme jim popřály dobrou hlídku a ulehly ke spánku. Já jsem usnula snad hned. Náhle mě však probudil křik: „Pomóc, venku je obrovský pes!“ „Rychle zamkněte dveře!“ Já jsem nejprve vůbec nic nechápala, ale Tereza mně vysvětlila, že když byly na obchůzce, tak v nedalekém křoví začaly praskat větvičky a pak uslyšely dupání a funění. To už nikdo na nic nečekal a všechny začaly zběsile utíkat a Bětka ještě křičela: „Už běží za námi!“ „Rychle utíkejte!“ A tak po patnácti minutách hlídky byly naše tři vyplašené kamarádky zpátky v chatě. Nejprve si sdělovaly své zážitky, co která viděla a slyšela a pak přemýšlely, jak vzbudí další hlídku. Žádná totiž nechtěla jít z chaty ven, protože se strašně bály. Pak Bětku napadlo, že by mohly zavolat z mobilu Terezy jednu z vedoucích. Tereza tedy vzala mobil a telefonovala. Vedoucí byla celá rozespalá a uslyšela toto: „Venku je velký pes a my se bojíme ven, přijďte sem!“. A poté se telefonní spojení přerušilo.Ta vedoucí tomu telefonátu vůbec nerozuměla a ani nevěděla, kdo ji telefonoval. Vzbudila tedy další vedoucí a řekla jí o tom. Obě dvě se oblékly, vzaly si baterku a šly se podívat, co se děje. Obešly celý tábor, ale všude byl klid, jen z křoví se ozývalo funění a dupání. Posvítily si tedy baterkou a uviděly dva ježky, kteří si pochutnávali na jablkách. V jedné chatce však zahlédly světlo. Šly se tedy podívat, proč se tam svítí. Našly tři vylekaná děvčata, která vyprávěla jedna přes druhou co zažily. Vedoucí se jen usmívaly a řekly: „Půjdeme se na toho psa společně podívat!“ Děvčata nejdříve nechtěla, ale pak se nechala přemluvit a šla s vedoucíma ke křoví. Tam uviděly toho svého „velkého psa“! Byli to dva ježci, kteří měli svou hostinu! Děvčata tomu nemohla ani uvěřit, že dva ježci mohou dělat tolik hluku. Pak šly ještě vzbudit další hlídku a už klidnější děvčata šla spát. Ráno se tomu všichni ještě zasmáli, ale pak se na tu příhodu docela zapomnělo. Jen já si na ni občas vzpomenu, když jdu potmě a slyším nějaké podezřelé zvuky.

Napsal: Martin Hurta

ZŠ Vsetín-Sychrov 97, 5.A, p.uč.Tabáčková

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Jako Gulliver mezi trpaslíky a obry – příběh o vlastní cestě za dobrodružstvím

Pekař a jeho učeň

Byl jednou jeden pekař a ten pekl pro krále pečivo. Pekař měl mnoho práce a tak se rozhodl, že přijme nového pomocníka. Brzy na to, přijal do své pekárny nového mládence, který se jmenoval Petr. Byl to čilý hoch, který rád vyváděl neplechu, ale to pekař ještě nevěděl. Po krátké době svěřil pekař Petrovi pečení vánočky pro krále. Petr se hbitě pustil do práce a brzy byla vánočka hotová. Upečená byla dozlatova, posypaná mákem a plná rozinek. Pekař byl s prací Petra spokojen, ale Petr se jen šibalsky usmíval pod vousy. Když král vánočku uviděl, dostal na ni chuť. Hned si ji nechal rozkrojit a ochutnal. Vánočka se mu rozplývala na jazyku, když tu začal král splašeně pobíhat sem a tam po síni a křičel: „Vodu, podejte mi vodu!“ Když se král napil vody, prskal vzteky a křičel: „Doveďte mi toho, kdo tuto ohnivou vánočku upekl!“ Královi služebníci hned běželi k pekaři a ptali se: „ Kdo pekl vánočku pro krále?“ „Já jsem ji pekl!“, řekl Petr. „Tak pojď hned s námi ke králi!“ Petr dobře věděl, proč si jej král nechal zavolat. Když Petra dovedli ke králi, král se jej ptal: „Jak ses opovážil dát do vánočky pepř?“ Petr kurážně odpověděl. „Králi můj pane, když jsem tuto vánočku pekl, měl jsem namysli jen tvé blaho!“ „Cože?“ rozzlobil se král. „Jaké je to blaho, když člověk hasí vodou oheň v puse!“ Petr pohotově odpověděl „No právě králi, tolik vody jsi ještě najednou nevypil a voda je přece zdraví prospěšná!“ Král tedy Petra propustil, ale zakázal mu péct vánočky. Petr se tedy vrátil k pekaři a ten se na něj zlobil. Petr jej však prosil, aby mu mohl alespoň pomáhat, když nemůže péct vánočky. „Dobrá, řekl pekař, zůstaň tedy zde, ale budeš mi jen pomáhat!“ Petr to rád slíbil.

Nějakou dobu skutečně pilně pomáhal, a tak se pekař rozhodl, že mu svěří pečení rohlíků. Petr se dal do pečení a upekl krásné křupavé rohlíky. Pekař je raději ještě ochutnal, aby se přesvědčil jestli jsou dobré. Chutnaly výborně, a tak je poslal králi. Petr se však hned druhý den s pekařem rozloučil a prý půjde do světa. Zatím na zámku bylo hotové pozdvižení. Když pan král snědl druhý rohlík, začal škytat, ale kdyby to bylo jen škytání, on při každém škytnutí ještě i zapískal. Petr totiž do jednoho rohlíku vydloubal díru a dal tam malé pískátko. A tak na zámku bylo veselo.

A jak je tam dnes?

To už neví kočka ani pes.

Napsal : Jan Bauer

ZŠ Vsetín-Sychrov 97, 4.A, p.uč.Trlicová

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Jako Gulliver mezi trpaslíky a obry – příběh o vlastní cestě za dobrodružstvím

Loupežníci.

Jednou jsem šel do lesa na houby a přepadli mne loupežníci. Řekli mi, že budu pomáhat kuchtíkovi.

Jednou, když jsem mu pomáhal, viděl jsem, jak jeden loupežník chce chytit divoké prase a jak se po něm dívá...

jenže prase ho překvapilo zezadu a měl co dělat aby ho nenabralo na rypák. Naštěstí utekl na strom. Vrátil se až večer.

Další den kuchtík přesolil polívku . Jak to loupežníci zjistili, svedl to na mě a loupežníci mě zavřeli do komůrky s pokladem a se zbraněmi.

Byla tam úplná tma.

Bouchl jsem do stěny a najednou jsem byl na schodech.

Šel jsme pořád dál a dál, až jsem se dostal do královy komnaty. Jak mně král uviděl, dal mne zatknout. A pak jsme šli k soudu, a tam se mne vyptávali, jak jsme se ke králi dostal.

Řekl jsem, že jsme přišel tajným vchodem a potom jsem jim ho ukázal.

Vešli tam a zatkli všechny loupežníky a mě opustili domů.

A to je konec vyprávění.

Napsala: Lenka Nosálková

ZŠ Vsetín-Sychrov 97, 4.A, p.uč.Trlicová

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Jako Gulliver mezi trpaslíky a obry – příběh o vlastní cestě za dobrodružstvím

Můj příběh v pralese.

Byla jsem venku s Bárou a s Adamem. Hráli jsme si na policajty a zloděje. Adam byl policajt a já s Bárou jsme byli zloději. Adam nás poprvé nechytil, ale podruhíé nás skoro chytil, ale my jsme se schovaly do našeho baráku. Pak jsme nechaly Adama Adamem a šly jsme se k nám domů zeptat, jestli bychom nemohly jít samy do pralesa.

Víte, proč jsme chtěly jít samy do pralesa?

Nevíte.

Chtěly jsme zažít nějaké dobrodružství. Maminky chvilku přemýšlely, ale pak řekly :ano.

Tak jsme šly.

Nejdříve jsme se šly rozloučit do steré vesničky a pak jsme vyrazily. Narazily jsem na velké město, tam, jsme si pořídily zásoby jídla. Všichni nám říkali, že je tady veliký smrkový les a tam žije čarodějnice.

Na tem smrkový les jsme narazily.

Na tu čarodějnici taky.

Ona nás viděla, vyšvihla se na koště a spěchala za námi. My jsme zatím vyšly z lesa a schovaly jsme se před ní ve skalách. Po chvilce jsme vylezly.

Pak jsme se chtěly podívat, co je za řekami, ale ty byly plné krokodýlů. Protože byl večer, utábořily jsme se.

Druhý den jsme přišly k moři a vyrobily si obrovskou loď. Vypluly jsme na moře, které bylo plné kosatek.

Za dva dny jsme dopluly ke břehu a vylezly z lodi. Došly jsme k bráně velkého gradu, kde žili král a královna. Hezky nás uvítali a zeptali se kam jdeme. Když jsme jim řekly o strašidelném pralese, upozornili nás, žer tam žije hodně vlků, vlkodlaků a hejkalů.

Na druhý den jsme vyrazily. Cesta nebyla lehká, ale držely jsme se statečně. Večer jsme dorazily k chaloupce, u které byl bílý kůň. Daly jsme mu jméno Ponny. Dál jsme jely na něm a cesta ubíhala rychleji.

Dojely jsme k velké skále, ve které jsme našly poklad. Protože byl zrovna úplněk, začali okolo nás pobíhat vlkodlaci, rychle jsme nasedly na Ponnyho a ujížděly jsem zpátky ke hradu. Cestrou nás vylekalo několik hejkalů, ale nakonec jsme šťastně dojely k hradu. Odpočinuly jsme si a panu králi jsme věnovaly půlku pokladu.

Ráno jsme vyjely a byly jsme rády, že už je to za námi.

Tak skončil můj příběh.

Napsala: Magda Tomáštíková

ZŠ Vsetín-Sychrov 97, 4.A, p.uč.Trlicová

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Jako Gulliver mezi trpaslíky a obry – příběh o vlastní cestě za dobrodružstvím

Strašidelný sen

Když jsem byla s rodiči na prázdninách, tak jsme pluli lodí. Už jsme byli docela daleko od pevniny. Nemohli jsme se vynadívat na jeden ostrůvek. Až já jsem si všimla, že už jsme moc daleko.

Ale co to – najednou se všichni obrátili směrem doprava. Jako kdybychom viděli pirátskou vlajku.

A opravdu!

Nemohli jsme uvěřit svým vlastním očím. Už byli tak třicet metru od nás. Zhoupli se po laně na naši loď.

Vytasili šavle.

Skočila jsem do moře.

Potopila jsem se a doplavala jsem k jejich lodi. Potom jsem vylezla na tu loď a schovala jsem se do podpalubí. Když vtom si piráti uvědomili, že je státní svátek a vrátili se na svoji loď. Najednou jsem zjistila, že se loď rozhoupala. Zřejmě odjížděli.

Pluli jsme hodiny. Nakonec loď zastavila. Piráti vystoupili. Ani si nevšimli, že mají v podpalubí černého pasažéra. Až jeden pirát se šel podívat dolů, že odtamtud slyší divné zvuky. Otevřel dveře do místnosti a uviděl mě. Začal řvát: „V podpalubí je vetřelec!“ Řekl mi, že jestli jim nebudu vařit a uklízet, tak že mě rozseká na kusy. Pak mě odvedl do místnosti se střelným prachem a zamkl mě tam. Dal mi lopatku a smetáček a řekl mi, abych ten střelný prach smetla na hromadu, protože byl rozházený po celé místnosti. Potom šel za ostatními dát si šlofíka.

Tak jsem to udělala, jak mi řekl. Večer se pirát přišel podívat, jak jsem to udělala. Všiml si hezky uklizeného střelného prachu na hromadě, vzal mi smetáček a lopatku a šel za ostatními spát. Byla noc a křišťálový měsíc svítil do místnosti se střelným prachem. Najednou jsem slyšela, jako kdyby někdo připlouval. Blížilo se to čím dál víc a víc. Když už to bylo docela blízko, viděla jsem, že to jsou zřejmě přátelé. Potom, když už byli asi 50 centimetrů ode mě, zjistila jsem, že to jsou rodiče a bratr.

Otevřela jsem okno z místnosti. Přeskočila jsem na záchranný člun. Pozdravila jsem se se všemi a odpluli jsme.

A vtom jsem se probudila.

Napsala : Tereza Uherková, 8.A, ZŠ Vsetín-Sychrov,

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Mít srdce na pravém místě.

„Mít srdce na pravém místě“je velice široký pojem, někdo si pod tím představuje pomáhání chudým nebo nemocným lidem, ale co ti, co nemohou ve svém stavu pomoci nikomu?

Třeba postižený člověk nemůže pomáhat a starat se o nikoho jiného. Jediné co může, je opětovat lásku těm, co mu pomáhají!

Tohle je můj názor, že ne každý musí pomáhat ručně, ale taky mít velké srdíčko a umět se někomu odvděčit. Třeba úsměv je také pomoc ! Nebo ne pomoc, ale mít prostě srdíčko na pravém místě...

Já osobně jsem zatím v životě moc nedokázala, neměla jsem možnost nikomu pomoci. Zatím všichni pomáhali mě. Je mi 13 let, nejsem možná ještě dospělá. Umřel mi otec a to mě úplně změnilo, mám úplně jiný názor na svět, jsem docela otrkaná zážitky.

Spousta mých známých nechápe, proč mám o tolik starší kamarády a kluky! Jedině moji kamarádi to chápou a ví jaká jsem...a to se dostávám k pojmu „láska“ a „kamarádství“.

Láska je krásné slovo plné hezkých, ale také bolestných zážitků...je to spousta emocí a pocitů. Myslím, že v lásce by mělo být i spousta kamarádství, hodně porozumění, důvěry a podobných věcí, co vás baví. Ovšem ne vždy to tak je!

Kamarádství... jak se zpívá v jedné písničce :“Sto není víc než jedna, když tě ta jedna má ráda, sto známejch nenahradí jednoho kamaráda !“

Kamarádů v životě moc nepotkáte. Je rozdíl mít opravdového kamaráda nebo známého, který si jenom na kamaráda hraje. Položte si otázku: zradil by vás někdy opravdový kamarád? Podle mne NIKDY ! Na tuhle věc ale každý musí přijít sám a každý se na tom spálí!!

Můj nejlepší kamarád je o 7 let starší něž já. Znám ho 4 roky a za tu dobu mi hodně pomohl. Pokaždé když jsem se potřebovala vymluvit, poslouchal mne. Pokaždé když jsem potřebovala poradit, poradil mi. A vysekal mne ze všech průserů. Vím, že by mne nikdy nezklamal.

A tohle je podle mne kamarádství.

Doufám, že mu budu moci jednou splatit všechno, co pro mne udělal.

No ještě bych se vrátila k té lásce. C dnešní době se lidé soudí podle peněz, vzhledu a postavení, což není správné. Bohatí kluci si hledají hezké holky, s hezkými postavami, aby je mohli ukazovat ve společnosti. Ale to je asi normální... když se to těm holkám líbí, tak proč ne!?

Kdyby na světě bylo aspoň o 50% více lásky, porozumění a kamarádství, nikdo by neměl problémy. Nemuseli by se lidé posuzovat podle vzhledu a peněz a nebo různých národností. Lidé by si vzájemně pomáhali.

Napsala : Monika Škrabáková, 9.A, ZŠ Vsetín-Sychrov,

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Co pro mne znamená rodina?

Rodina je důležitá a měla by být na prvním místě před kariérou.

Neměli bychom rodinu brát za samozřejmost. Třeba děti v dětských domovech nepoznaly své rodiče a rády by je měly... měly by rády lidi, kteří by je milovali a vzali si je za vlastní děti.

Nejkrásnější jsou okamžiky o Vánocích, celá rodina je pohromadě, v klidu, bez hádek.

Rodina je cennější než nějaké dárky.

Rodina je nejlepší dárek na světě.

K rodině se můžeš vždy obrátit, když máš nějaký problém, rodina ti pomůže.

Rodina by měla být šťastná a plná lásky celé roky !

Napsala : Lucie Ščerbová, 8.A, 

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Rodina.

Nemáme možnost vybírat si, kde a s kým budeme žít. Každý člověk chce žít ve šťastné rodině, ale mnohdy se mu to nevydaří, a pak je jen na něm a na jeho partnerovi, jak se budou snažit vychovávat své děti, starat se o domácnost a jaký vztah si mezi sebou vybudují.

My, co jsme ještě závislí na svých rodičích, se musíme snažit respektovat je i své sourozence.

Já jsem vděčná za to, jakou mám rodinu, za té, že mohu žít tak, jak žiju. Bydlíme sice na sídlišti v paneláku, máme malý byt, ale nejkrásnější zážitky mám z domu a z mého „druhého“ domova, který je u babičky. Tam jsem jezdívali s celou rodinou hodně často. Před čtyřmi lety se narodil bratříček a za dva roky další. I když je s nimi moc práce a starostí, jsme ráda, že je mám. Je škoda, že jsou ještě malincí, protože kdybych za nimi přišla s nějakým problémem, tak by mi ani nerozuměli. Mám ještě sestru, za kterou bych mohla jít, ale je mezi námi docela velký časový odstup, tak si v některých věcech nerozumíme.

Většinou se svými problémy chodím za mamkou, protože se mi vždycky snaží porozumět a poradit.

Rodina je pro mne nejdůležitější pouto na světě, a myslím, že každý člověk by si zasloužil vyrůstat v dobrém zázemí, s lidmi, kteří ho milují. Jako já.

Napsala : Zuzana Urbanová, 8.A, ZŠ Vsetín-Sychrov,
Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Můj domov

Když se zamyslíme nad tématem „můj domov“, každý si představí něco jiného. Někdo si vybaví 1+1 na betonovém sídlišti, jiný zas honosnou vilu s bazénem.

Pro mne znamená domov místo, kam se těším, kde je mi dobře a mám kolem sebe svoji rodinu.

Někdy si možná málo uvědomuji, jaké mám štěstí, že žiji v úplné rodině. Když se podívám kolem sebe, vím, že každý nemá zrovna jako já taťku, který poradí, nebo mamku, která pohladí. Jsou děti, které vyrůstají bez lásky a bez pevného zázemí. Nemá je kdo vyslechnout, poradit, nebo přečíst pohádku na dobrou noc.

Na toto období, když jsme byli s bráchou malí, a rodiče nám každý večer četli, ráda vzpomínám.

I když občas přemýšlím nad různými problémy, vím, že nejdůležitější ze všeho je zdraví, láska mých blízkých a klidný, spokojený domov.

Napsala :Markéta Wollerová , 9.A, ZŠ Vsetín-Sychrov,

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Mít srdce na pravém místě.

Citát: „Kde jsou přátelé, tam je i hojnost...“

Pod pojmem hojnost si člověk představuje bohatství, dostatek peněz, jídla a mnoho krásných věcí kolem sebe. Ale nic z toho by nestačilo, ke spokojenému životu, kdyby v tom přepychu žil sám.

Abychom se cítili dobře, potřebujeme vědět, že nás má někdo rád, že s námi chce trávit volný čas, a že nás uznává i s našimi chybami. Autor citátu zřejmě vychází také z toho, že přítel by nikdy nenechal druhého na holičkách.

Pomohl by mu problém vyřešit. Ať už by se jednalo o materiální pomoc nebo psychickou podporu. A proto díky přátelům se člověk nikdy nemůže dostat na dno a vždy prožije bohatý život plný zážitků.

Získat dobrého přítele ale zase není tak jednoduché. Člověk pro to musí nepochybně něco udělat. Nemůže jenom brát, musí také dávat. Takže když přítel pomůže v nouzi mně, měl bych i já mu být nápomocen. A to kdykoliv a s naprostou samozřejmostí.

Prostě přátele máme proto, že je máme rádi a oni nás, také proto, že nám zpestřují a zpříjemňují život a také jsou vždy s námi, aby nám mohli pomoci v nouzi.

Napsala :Markéta Jelénková , 9.A, 15 let, ZŠ Vsetín-Sychrov,

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Až budu velká...

Až budu velká...

Já jsem si vybrala toto téma, protože mne hodně zaujalo. Já si myslím, že třeba za dvacet let svět bude čím dál víc vyspělejší, myslím, že na světě bude hodně robotů, kteří budou za nás všechno dělat. Například mát nádobí, nakupovat, vařit, učit atd. Taky asi budou létající auta, takže letadla budou zbytečné. Mnoho firem zkrachuje. Lidé se budou jen válet na gauči, skoro každý bude mít maxi vilu s 50-ti hlídači, kamerový systém atd. A bude se také létat na různé planety, třeba na Mars, Jupiter. Každý si tam koupí nějaký kousek půdy a budou si tam pomalu stavět domy, když se naše Země otepluje. Zvířata budou mít vlastní záchody, umyvadla, sprchy. Nebude potřeba ni doktorů, prodavačů, úředníků, řidičů, zedníků, kuchařů a ani se sami nebudeme moci mýt. Vše za nás odedřou roboti.

Ale já bych tohle vůbec nechtěla. Chci mít rodinu, tak tři děti. Dobrou práci, která by mne bavila, manžela, který by taky chtěl pracovat.

Nechtěla bych být bohatá,jak nějaká celebrita, takový průměr. Doufám, že ti roboti a létající auta a vše možné hned tak nebudou....

Napsala :Lukáš Mlýnek , 9.A, ZŠ Vsetín-Sychrov,

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Až budu velký.

Až budu velký...

Jaký bude svět, až budu velký? Já myslím, že bude o něco horší než je teď. Bude víc znečištěný, také bude chudší o nerostné bohatství a o lesy, bude mít už určitě více mořské vody a méně pitné atd.... dalo by se pokračovat dlouho. Ale svět bude i lepší. Bude stále méně lid, co nemají nic k jídlu, bude určitě míň lidí vážně nemocných atd...

Co všechno dokážu? No to je vlastně blbá otázka... to přeci nemůžu ani já a ni nikdo jiný vědět. Taky už třeba ani nemusím být mezi živými, ale takést dobře můžu být úspěšný podnikatel. Na tuto otázku se nedá odpovědět, tak maximálně bych si mohl myslet co bych chtěl dokázat.

Je lepší být malým nebo velkým ? No toto mi připadá skoro jako nejčastější otázka. Od malých dětí až po ty okolo 12 roku vám každý řekne, že je lepší být dospělým, dospělí vám zase řeknou, že by chtěli být znovu dětmi. No a ten střed? Buď se přidělí k první nebo druhé skupině. Já si osobně myslím, že nejlepší je oboje. Umět si užívat života jako děti, ale také někdy trochu zapracovat jako dospělí, užívat si chvil, ve kterých nemusíme myslet na starosti a problémy, ale také umět starosti a problémy vyřešit.

Děti mají spoustu výhod :někdo je živí, poradí jim, mají se kam vrátit, kde jim někdo pomůže atd...

Dospělí ale také: jsou za svou práci odměňováni (peníze), mohou se sami rozhodovat tak, jak sami uváží, ale také se mohou poradit, třeba s přáteli...

no nebude se už dále rozepisovat, protože mne už začíná bolest ruka :-).

A ještě k autům budoucnosti …

Myslím, že auta na solární pohon bude mít za 20 let tak 15% lidí. Potom už by se mohly objevit také auta na vodík, ale ty nebude mít asi moc lidí, protože budou mít drahý provoz a tak jen budou vlastnit jen pracháči. No a normální auta na benzin nebo plyn? Ty mezi námi budou stále, ale určitě se v nich uplatní více elektrika. Taková auta existují i teď a má je mnoho lidí. Také dost možná budou auta na elektřinu a nebudeme ani muset používat spalovací motory. Co já vím ?

Napsala :Lucie Stavinohová , 9.A, ZŠ Vsetín-Sychrov,

Text do soutěže O poklad strýca Juráša

Téma: Kde domov můj, moje rodina...

Kde domov můj, moje rodina...

Tak tedy něco o mně.

Žiji ve městě Vsetíně, ale narodila jsem se v Přerově, stejně jakom moje maminka.

Moje rodina se skládá ze čtyř členů. Mamka s taťkou se před patnácti lety rozhodli vstoupit do svazku manželského. Po roce jsem se narodila já a za pět let a měsíc můj mladší bráška Martin. Mám to štěstí, že naši jsou pořád spolu a doufám, že to tak zůstane!

Moje rodina pro mne znamená hodně. S našima si můžu promluvit skoro o všech problémech, co mne trápí a vždycky mi poradí. Sice se někdy najdou chvíle, kdy jsou mezi námi nějaké nepříjemné situace, ale myslím, že to zná každý z vlastních zkušeností...

A i když mám možná někdy chuť se odstěhovat, nikdy bych svou rodinu za nikoho nevyměnila.

Tereza Bačová,

8.A –ZŠ Vsetín-Sychrov

Soutěž : O poklad strýca Juráša

Téma : Moje vlastní cesta za dobrodružstvím...

Bylo 18.července ráno a já se dostala do velice podivného města, kde vládla smrt.

Všude jen písek, mlha a žádné stopy po lidech. Tak jsme se tou mlhou vydala neznámo kam a ticho, které všude vládlo, mne dovádělo k šílenství. Přestože mlha stále houstla uviděla jsem najednou před sebou staré dřevěné město. Na první pohled mi připomnělo starý western.

V tu chvílí jako by mi v hlavě zablesklo, vzpomněla jsme si na knihu, kterou jsem četla před několika lety. Byla to kniha, která se jmenovala „Město duchů“.

Popadl mne strašlivý strach, ale přesto jsem zamířila k jednomu z domů, bylo to jako bych do té knihy vešla. Otevřela jsem dveře zrovna u toho domu, který mne nevím proč, nejvíc zaujal, snad jako by mne dovnitř něco táhlo.

Přesto jsem uvnitř neměla dobrý pocit.

Z ničeho nic, z toho ticha, co tam vládlo, se rozlétly všechny dřevěné okenice, a okna, která v domě byla.

Jako by jimi dovnitř někdo vlétl.

Nevěděla jsem, co to je, co se mnou dál bude, bylo to opravdu hrozné…

Klečela jsem schoulená v přízemí domu pod stolem a co nejpevněji jsem se držela jeho nohou, které se rozpadaly starobou. Měla jsem takový strach, že se mi příšerně rozbušilo srdce, ale tak, že jsme sebou třískla o zem a z té rány jsem se probudila doma v kuchyni, držící se stolu.

Když jsem se probrala, zjistila jsem, že to byl jen sen, který jsem prožila podle děje mé knihy. Kniha má však pokračování, tak si ten příběh určitě někdy prožiji až dokonce, takže nejhorší mám teprve před sebou.